Není nadto mít fajn přátele. Já takové mám. Vzpomenou si na mě právě v tu správnou chvíli – jako Pepa ze Zatopenky u Kadaně. Pepa byl majitelem naprosto fascinujících židlí, věkem snad z předminulého století. Ty židle opravdu evokují historii. Jsou zdobené nádhernou řezbou, jaká se hned tak nevidí. Každý ale tyto atributy neocení a mezi takové lidi patří i Pepa. Nemám mu to za zlé, mám ho ráda. Za to, že na mě myslí. Ve chvíli, když ho napadne se takových židlí zbavit. Prostě překážely, byly zbytečné, od barvy a vlastně naprosto nehodící se. A tak byly vykázány z domu a připravený ke dřevu na oheň. A teď se vracím ve vyprávění na začátek. Pepovi svitlo, že zná Janu, která staré věci miluje, opravuje a mohla by jeho židle upotřebit. A tak se jednoho dne stalo, že mi přišla stručná zpráva: „Jani nechtěla bys tyhle židle, chci je spálit“. Odpověděla jsem okamžitě a mám je. Stojí doma v chodbě, vyčištěné, opatřené hedvábnou lazurou, překrásné. Občas se na ně posadí můj klient, když si nazouvá boty. A já pokaždé když kolem nich projdu, vnímám energii spojenou s odkazem časů dávno minulých a kochám se hodnotou a uměním poctivého řemesla.

Velký dík Pepo, zase mi někdy napiš…

 

 

Více mých zachráněných věcí si prohlédněte v kategorii TVOŘENÍ.